Měla to být docela obyčejná průzkumná výprava, taková, jakých už tahle skupina podnikla desítky, avšak, jak sami zjistíte, skončila nakonec velmi neobyčejně. Poslyšte příběh vzniku Řádu Waltari.

V království andarijském žila a tak nějak po svém působila skupina několika přátel, vlastně bychom spíš měli říct přítelkyň. Meraja studovala staré kouzelnické knihy a svitky a kouzla podle nich s větším či menším úspěchem vyvolávala. Arlet, samorost, trávila všechen čas zkoumáním a odstraňováním pastí. Taky nejlépe ze všech odemykala zámky. Nejmladší z děvčat, Jessica, se, někdy až děsivě důkladně, zajímala o svět nemrtvých, Sally nad ostatními vynikala silou a obratností v boji.

Jednoho dne se všechny čtyři přítelkyně zase ocitly na lodi, kterou si společně postavily. „Takže, jak jsme se dohodly, pojedeme směr Thyris a prozkoumáme prales,“ upřesňovala Meraja. „Nojo. Holky, co kdybysme s sebou někdy vzaly taky nějakýho…no chlapa. Mohla by to být docela zábava, trochu změna, ne?“ probrala se Sally. „Pff,“ znechuceně odfrkla Arlet, „a k čemu? Aby nám krátil čas oplzlýma vtipama? Děkuji, nechci.“ „Tak se nečil, byl to jenom návrh,“ odvětila Sally, znovu se opřela o trup lodi a zírala k obzoru. Po několika desítkách minut loď přirazila ke břehu thyriského pralesa. „Vystupovat!“ zvolala Meraja a vysunula můstek.

Děvčata se již nějakou chvíli prodírala hustou džunglí, když vtom se Arlet zarazila: „Slyšíte to?“ „Já nic neslyším,“ zavrtěla hlavou Jessica. „No právě, nic, ani ptactvo, ani šumění stromů. To není úplně obvyklé, že?“ „Máš pravdu…hele, tamhle se něco mihlo, za mnou!“ křikla Sally a běžela kupředu. Ostatní ji o něco pomaleji a obezřetněji následovaly. Krajina kolem nich se změnila, stromy jako by najednou byly ještě mohutnější, obloha nad nimi temnější a vzduch jako by se přestal hýbat. Sally, stále o několik kroků před ostatními, se najednou zastavila: „Co to má …?“ Tráva, která tu dosahovala spíš rozměrů mladých stromků, byla poválená a spálená. „Jdu tam,“ neohroženě vyrazila vpřed. „A my asi taky, že?“ dodala Meraja. Udělaly pár kroků, když vtom zaslechly něco jako slabé zasténání. „Takže tady přece jenom něco žije,“ podotkla Arlet. „No, tím bych si nebyla tak jistá,“ ukázala Meraja před sebe. Ten, co tam ležel, už moc živě nevypadal. Byl to postarší muž s dlouhými bílými vousy, v jedné ruce svíral šedozelenou hůl a v druhé knihu. Chvílemi zasténal, a ačkoliv nikde nebyla vidět krev, zřetelně trpěl velkou bolestí.

První, kdo se vzpamatoval, byla Jessica. Sklonila se ke starci a začala ho zkoumavě ohledávat stejně jako zemřelé v márnici za kostelem, kam po nocích tajně chodila. Arlet se zamračila a odstrčila ji: „Máš cit mrtvé nevěsty, opravdu.“ Klekla si a oslovila muže: „Bolí Vás něco? Můžete mluvit?“ Zraněný konečně otevřel oči a otočil hlavu směrem k nim. „Tak přece…,“ zašeptal skoro neslyšně. „Mě…mě už nezachráníte…ale…zachraňte tohle…“, pokusil se zvednout ruku. „Je to…kodex…,“ namáhavě ze sebe vyrážel, „řádu Waltari. Já zůstal naživu…poslední, ostatní… Zaútočili na nás, chtěli…ho ukrást…musel jsem se…rychle…přenést jinam. Kam jsem se…to už je jedno. Musíte ho chránit, my už…já už…to ne…nedokážu. Nikdy se nesmí…nesmí dostat do rukou… Budou ho hledat, jednoho dne…možná najdou cestu…i sem, a pak…nesmíte je nechat vyhrát.“ S tím zavřel oči a jeho tělo zmizelo děvčatům z očí. „Prostě zmizel…jen tak se vypařil…,“ nevěřícně si protřela oči Sally. Arlet se natáhla pro knihu a vstala. „Na,“ podala ji Meraje, „ty si s tím asi poradíš nejlíp. Meraja se podívala na obálku a nahlas přečetla: „Korgastor.“ Začala knihou listovat: „Je tam všechno…o ovládnutí hmoty, jak pracovat s energií, rostlinoznalství…“ Pozvedla obočí: „O těchhle jsem nikdy ani nečetla…no, mám co dělat,“ zaklapla knihu.

Ukázalo se, že v knize sice není všechno, jak říkala Meraja, bylo v ní však pro každou z děvčat něco. Rozhodla se proto, že z úcty k znalostem, jaké díky poznatkům v knize získala, a na památku toho muže z pralesa si začnou říkat stejným jménem, jaké nesli jeho lidé. Kdoví, co byl ten záhadný muž zač…možná, že nebyl ani z našeho světa, ani z naší doby. Něco tu však po sobě zanechal – tento příběh a odkaz, který dál nesou příslušnice (a nyní už i příslušníci) Řádu Waltari.